Současné prognózy, jako je americká studie "Global World 2040", kterou dostává každý nově zvolený prezident USA, představují syntézu poznatků z politologie, ekonomie, technologií a sociologie. Tyto komplexní analýzy pomáhají státníkům připravit se na budoucí výzvy a příležitosti.

Myslím to naprosto vážně. V české vládním systému jsou totiž tři úřady, které jsou daleko důležitější než zbytek a to: úřad vlády (tam sedí „Slunce jasné“ pan premiér, který vše šéfuje a dává dohromady), ministerstvo vnitra, které má vnitřní správu, policii, hasiče a řadu dalších významných kompetencí a v neposlední řadě ministerstvo financí, které se stará o rozpočet a tak přímo ovlivňuje, kolik mají ostatní rozpočtové kapitoly k dispozici peněz. Důležitost je ministerstva financí je vidět technicky v tom, že mluví prakticky ke všem materiálům. Více mluví jen „Slunce jasné“ pan premiér, který vše řídí,otevírá body jednání vlády a tak mluví úplně ke všemu. V případě ministra financí, případně jeho náměstka, který ho zastupuje, tak tam se občas stane, že materiál je čisté politický, nejde o žádné peníze, a tak může mlčet. Jinými slovy ministr financí musí být připraven mluvit na vládě ke všemu a hlídat, aby mu kolegové skrytou cestou nerozebrali státní rozpočet. Naproti tomu „řadový ministr“ si tam sedí sleduje „cvrkot“ a hlídá si svoje 2-3 body, které má v programu. Géniem v tomto směru býval Eduard Zeman (ministr školství 1998-2002), vedle kterého jsem sedával na vládě. Ten si četl „pod lavicí“ fantasy, nesledoval, co se projednává a když se náhodou hlasoval, tak hlasoval vždy stejně jako předseda vlády.

Problém byl v tom, že jsem měl velmi širokou oblast zájmů a jako žák chodil na olympiády z matematiky, chemie, fyziky, přírodovědy, myslivosti, a dokonce i na nějakou soutěž dějinách dělnického a komunistického hnutí. A kromě toho jsem získal druhé místo ve sportovní olympiádě dvou škol ve Veselí nad Lužnicí v roce 1974. Jak se to mohlo stát, když jsem byl takový docela nesportovní typ, který ve sportu moc nevynikal. Dosáhl jsem toho houževnatostí a pracovitostí. Olympiádu vyhrál kamarád Jirka Škopek, který byl vynikající sportovec, a tedy vyhrál všechny soutěže, kromě šachů. Ty jsem vyhrál já. Ostatní dobří sportovci byly nejlépe druzí, ti na rozdíl ode mě byli líní chodit na sporty co je nebavili. Já jsem byl na všech sportech, kde se dávali o body i za účast. Kromě toho jsem nějakým zázrakem uhrál třetí místo ve stolním tenise a celkově byl druhý. Při předávání cen na mně publikum koukalo s podezřením, jak ten mírně obtloustlý chlapec může být druhý ve sportovní olympiádě …

No to byl problém. Při výběru střední školy to moc nevadilo – jasná volba byla gymnázium. Jenže pak nastal problém na gymnáziu, kam jít dál. Škála nápadů byla velmi široká: Vysoká škola zemědělská, jaderná fyzika, matematika na MMF UK. Matematika mi šla, jen nebylo jasné, jestli jsem jenom dobrý počtář anebo skutečně matematik. Byl jsem spíše to první, a tak jsem si nakonec vybral obor ekonomicko-matematické výpočty (dnes bychom řekli ekonometrii) na Vysoké škole ekonomické. Měl jsem docela štěstí, neboť můj přirozený výběr se potkal s reálnou variantou, kam mám šanci se dostat. Měl jsem pečlivě zmapované kolik uchazečů se hlásí na který obor, a tak jsem věděl, že na zahraniční obchod, kde se hlásí 5 uchazečů na jedno místo nemám šanci ani náhodou: jednak jsem byl z obyčejné, neprivilegované venkovské rodiny a jednak mi tatínek vyrobil takový unikátní kádrový problém. Otec byl členem KSČ, ale v roce 1969, když KSČ pod sovětským tlakem všelijak kličkovala, tak vystoupil ze strany. No a v roce 1970, když KSČ prováděla masové čistky, tak sháněli také nové členy. A přišli za otcem, že on tedy v roce 1969 udělal správně, když ze strany vystoupil, protože ta nedělala v té době to správnou pro sovětskou politiku, nicméně teď, kdy už zase KSČ dělá tu správnou politiku, tak je třeba se vrátit a bude mít všechny perspektivy toho správného kádra. Jenomže otec řekl něco v tom smyslu, že nevstoupí podruhé do stejné řeky a již se znovu členem KSČ nestal. Tím se z něj stal tak trochu podezřelý člověk, a to se přenášelo i na děti. Nebyla to žádná katastrofa, na rozdíl od dětí vyloučených či vyškrtnutých ze strany, ale byla to kaňka a pokud školy vybírali mezi studentem s kaňkou a bez kaňky volba byla jasná. Šel jsem tedy studovat matematiku na VŚE na ní se hlásilo pouze 60% uchazečů oproti počtu studijních míst.

Prognostickém ústavu jsem pracoval od 1.10.1984 do 31.12.1990

To že je člověk v důchodovém věku, by měl vzít člověk jako signál, že je čas přestat se honit a poněkud zvolnit. Na straně druhé by člověk neměl přestat pracovat, protože člověk by měl být prospěšný společnosti, dokud může. Tak to bývalo i dříve na venkově, kdy staří rodiče odešli na výměnek, předali grunt mladému hospodáři, ale dokud mohli, tak pomáhali. V řadě profesí to nejde, je to nula jedna, pracuji – nepracuji. Ale já mám to privilegium, že mohu učit na zkrácené úvazky na vysokých školách a provozovat další činnosti, aniž bych byl pod tlakem zaměstnání, kde bych se musel honit. A tobych chtěl všem doporučit: pracovat i v důchodovém věku, ale přiměřeně zdraví a silám.

„Dnes máme tu čest mluvit s prof. Mgr. Romanem Jaškem, Ph.D., DBA – vedoucím Ústavu informatiky a umělé inteligence na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Fakultě aplikované informatiky, finalistou 30. ročníku soutěže Manažer roku České republiky 2022. Prof. Jašek se dlouhodobě věnuje systémovému inženýrství, kybernetické bezpečnosti a aplikacím moderních technologií, je garantem doktorského studia v oblasti informačních technologií a expertem na transfer znalostí mezi akademickou sférou a praxí. Je autorem řady výzkumných projektů i patentů a aktivně prezentuje klíčové technologické trendy před odbornou veřejností i státní správou. Jeho zkušenosti přinášejí cenný pohled na to, jak může umělá inteligence formovat naši společnost v nejbližších letech.“

Společnost, která neinvestuje do vzdělanosti, etiky a kritické diskuse, může čelit erozi důvěry – například prostřednictvím generovaných dezinformací, automatizované manipulace či ztráty autonomie rozhodování. Technologie bez morálního rámce vede k destabilizaci, nikoli k pokroku.

Osobní příklad pedagoga je zásadní. Úcta ke znalostem, transparentnost práce se zdroji a intelektuální poctivost nejsou formálními požadavky, ale podmínkou dlouhodobé důvěryhodnosti akademické sféry.

Nejde pouze o technologickou kompetenci, ale o kulturní vyspělost.